Narodil se v Kladně (1946), ale celý jeho dosavadní život patří Tuchlovicím, značná pak jeho část (35 let) zámečnické profesi na Dole Nosek. Přesto se s ním dnes setkáváme jako s nepřehlédnutelným českým kumštýřem.
Vděčí za to jednak výtvarnému dědictví po tatínkovi, jednak radám a konzultacím u mistrů štětce Karla Součka, Jana Smetany a v malířských počátcích u kladenského malíře Jana Jelínka. Fotograf Karel Kestner je ale přesvědčen, že je to především díky Frolíkovu životnímu optimismu, víře ve vlastní tvořivé síly, důkazu, že se sudičky tehdy před lety nesnažily zbytečně.
Ono to malovaní se Václavu Frolíkovi vstřebalo pod kůži natolik, že je mu nejen celoživotním druhým já, dokonce se mu od roku 1994 odevzdá na plný úvazek. Prý vstane, začne s malováním a náhle udivený zjistí, že už se zase stmívá.
Charakteristickým rysem pro jeho tvorbu je pohyb, akční dynamická malba. Těm Frolíkovým expresivně pojatým jazzovým muzikantům věříš a jako bys s viděným to trumpetové nebo saxofonové sólo dokonce slyšel. Však už si fotografové jazzových koncertů a festivalů zvykli, že mezi nimi pravidelně usedá podivný mužský se skicákem, a držívají mu místo. Pohyb provází Frolíkovy akty, bizarní hlavy klaunů, prostě lidi, pasáže, katedrály, kavárny, uličky v Provance nebo v někdejši Jugoslávii, ve Španělsku, Polsku, Německu... Pohybu se neubránila ani krajina, kterou už Václav Frolík také samostatně vystavuje. A s jakým zanícením o ní dovede povídat.
.,Z Úštěku mám ženu," řiká, „proto právě odtud a z okolí pocházejí všechny moje vesničky a panorama Českého středohoří. Krajinu, přírodu já rád. Je to úplne jiné malování než v ateliéru. Klid, zvědavý pták na větvi, srnky proběhnou kolem i lišák se byl na mé malování jednou mrknout. Stojím očarován, nechávám na sebe tu kou-zelnou atmosféru působit. A i když tomu někdy nevěříme, příroda dokáže být set-sakramentsky dynamická a dramatická. Miluji jaro a podzim, léto má ale taky svoje.
Louka v květu a ty remízky, remízky... Zdá se to být obyčejné, jenže není. Potopím se do tech vesniček, jinde zas do levandulových polí a krajina se dává do pohybu, jako z jedoucího vlaku. Oblékám ji do teplých barev, drásam pastel nehtama, levou i pravou, seknu to tam. Příroda mě provází od mládí, jen ji beru jako něco intimního, tu si maluji především pro sebe. Libuju si tam, odpočívám, sbírám síly na ten jazz." Podle Pavla Sedláčka „patří Václav Frolík k těm umělcům, jejichž tvůrčí dráha je procesem neustálého sebezdokonalování, hledáním té nejabsolutnějsí formy, která by nejvíce odpovídala jeho způsobu chápání světa a jeho snaze vyjádřit svou vizi co možná nejoriginálnější malířskou řečí".
A tak dík za možnost pobýt s malířem v polích a lukách, nebo na jazzovém koncertu, dík za nahlédnutí do skicáře malířova nitra, za ten frolíkovský pastel v pohybu.
Ono to malovaní se Václavu Frolíkovi vstřebalo pod kůži natolik, že je mu nejen celoživotním druhým já, dokonce se mu od roku 1994 odevzdá na plný úvazek. Prý vstane, začne s malováním a náhle udivený zjistí, že už se zase stmívá.
Charakteristickým rysem pro jeho tvorbu je pohyb, akční dynamická malba. Těm Frolíkovým expresivně pojatým jazzovým muzikantům věříš a jako bys s viděným to trumpetové nebo saxofonové sólo dokonce slyšel. Však už si fotografové jazzových koncertů a festivalů zvykli, že mezi nimi pravidelně usedá podivný mužský se skicákem, a držívají mu místo. Pohyb provází Frolíkovy akty, bizarní hlavy klaunů, prostě lidi, pasáže, katedrály, kavárny, uličky v Provance nebo v někdejši Jugoslávii, ve Španělsku, Polsku, Německu... Pohybu se neubránila ani krajina, kterou už Václav Frolík také samostatně vystavuje. A s jakým zanícením o ní dovede povídat.
.,Z Úštěku mám ženu," řiká, „proto právě odtud a z okolí pocházejí všechny moje vesničky a panorama Českého středohoří. Krajinu, přírodu já rád. Je to úplne jiné malování než v ateliéru. Klid, zvědavý pták na větvi, srnky proběhnou kolem i lišák se byl na mé malování jednou mrknout. Stojím očarován, nechávám na sebe tu kou-zelnou atmosféru působit. A i když tomu někdy nevěříme, příroda dokáže být set-sakramentsky dynamická a dramatická. Miluji jaro a podzim, léto má ale taky svoje.
Louka v květu a ty remízky, remízky... Zdá se to být obyčejné, jenže není. Potopím se do tech vesniček, jinde zas do levandulových polí a krajina se dává do pohybu, jako z jedoucího vlaku. Oblékám ji do teplých barev, drásam pastel nehtama, levou i pravou, seknu to tam. Příroda mě provází od mládí, jen ji beru jako něco intimního, tu si maluji především pro sebe. Libuju si tam, odpočívám, sbírám síly na ten jazz." Podle Pavla Sedláčka „patří Václav Frolík k těm umělcům, jejichž tvůrčí dráha je procesem neustálého sebezdokonalování, hledáním té nejabsolutnějsí formy, která by nejvíce odpovídala jeho způsobu chápání světa a jeho snaze vyjádřit svou vizi co možná nejoriginálnější malířskou řečí".
A tak dík za možnost pobýt s malířem v polích a lukách, nebo na jazzovém koncertu, dík za nahlédnutí do skicáře malířova nitra, za ten frolíkovský pastel v pohybu.
