Narozen 23. 5. 1946 v Kladně. Absolvent Lidové konzervatoře 1970 - 1972 v Praze.
Soukromé studium u ak. mal. Ludvíka Jelínka, konzultace u K. Součka a J. Smetany.
Je členem Unie výtvarných umělců ČR a skupiny Brány.
Spoluzakladatel výtvarných skupin Atelier 1974 a Brány. Jeho tvorbu zpočátku ovlivnila krajina jižních Čech
a Českého středohoří, později se orientoval na zachycení každodenního života a posléze na figurální kompozici, inspirovanou zejména jazzem. Vytvořil řady ilustrací pro časopisy Playboy, Transitions a Formen.
Vystavoval na mnoha místech v republice i v zahraničí.
O STRUKTURÁCH
Václav Frolík miluje a maluje. Miluje život a svoje malování a maluje život a svoje milování života. Miluje strukturální malbu, a proto možná hledá záminku, jak s dětskou zvědavosti rozebrat věci, lidi, děje, vztahy a emoce do posledního šroubku a pak je opět se stejnou vášní poskládat do harmonické mozaiky tvaru, barev, čar, cákanců a zběsilých úderù štětce. A miluje jazz a své „džezáky" a neznám žádného jiného malíře, který by dokázal obrazem postihnout ducha jazzu tak, jako právě on. Jeho muzikanti se nepředstavují v efektních momentkách, ale máme pocit, že vidíme jakýsi zhuštěný choreografický záznam průběhu celé jejich hry. Fáze pohybů, tóny a kapky potu víří prostorem, v jedovatých barvách cítime bušení srdce, krev a žluč, a je-li vůbec možné vidět synkopy, pak jedině v eskapádách forem na Frolíkových obrazech. Ale stejně tak, jako miluje rytmus a kvílení žesťů a hustou atmosféru hudebních barů, miluje rovněž svěží vzduch plenéru, ticho a klid májových luk svého milovaného Středohoří, travnaté, květinové a vonící struktury, chomáče listnatých remízů a pastelové barvy, jejich, jemné nuance dociluje na svých krajinách pomocí kříd, roztíraných prsty a drásaných nehty.
A miluje lidi s jejich myšlenkami, pouty, pocity a hlavně s jejich lidskými chybami a snaží se je svými obrazy přistihnout ve vypjatých okamžicích zásadních střetů či fyziognomických proměn. A znovu jsme svědky odhalování struktur jevů, které nevznikají na povrchu, nýbrž uvnitř lidského organismu, v nejtajnějších záhybech mozku, v nejjemnějších cévách a díky podivnému chemismu buněk a chaosu atomových částic, za přispění nejnepatrnějších poruch vnějšího magnetického pole, občas vyhřeznou ven, aby se změnily, tu v adorační gesta, tu ve sliny nenávisti.
O STŘEDOBODU
A maluje ženu, ženu idol, ženu fatální, sebevědomou a nezkrotnou, ženu s pohlavím a vědomou si svého pohlaví, ženu výrazně se lišící od všech nejrůznějších bezpohlavních andělů, kteří mají vždycky nejblíž k plamennému meči. Maluje ženu, která činí voyeury nejen z malířů, ženu, která má na svědomí všechno to, co přivádí k šílenství jisté muže a některé feministky, ženu, která od počátku věků dokáže inspirovat k těm neiskvělejším i nejhanebnějším výkonům v oblasti lyrické poezie a zločinu. Obrazně řečeno, své pohlaví mají nejen Frolíkovy démonické bytosti, ale i jeho krajiny či architektury a troufám si tvrdit, že Eros je přítomen v celé jeho tvorbě. Zjevný či skrytý, transformovaný v tvůrčí energii a vtělený do podoby uměleckého díla. „Sexus," jak praví Šalda, „ta veliká a svatá věc, sám střed životního plamene, samo ohnisko lidské vitality." A jestliže celkem ochotně přijímáme učení o tom, že Bůh je stvořitelem našeho vesmíru, a láska, jak psáno, je rovněž tímto Bohem, pak myslím, též není důvodu nepřiřknout pohlaví význam nejen jako středu našeho těla, centru lidské tvůrčí potence, ale i jako středobodu veškerého živoucího světa.
O TENKÉ ČÁŘE
Z expresivní změti čar a barev, technikou připomínající někdy abstraktní action painting, vystupuje na Frolíkových plátnech vždy zřetelný objekt a záměr. Autor nám ale zároveň ponechává dostatek prostoru pro naši fantazii, náš vlastní způsob interpretace i dotváření jeho podnětů. Pokud si lze vůbec představit hranici mezi tzv. figurativní malbou, opírající se nějakým způsobem o běžnou vizuální zkušenost, a tzv. čistou abstrakci, pak největší vzrušení, které cítíme před Frolíkovymi plátny, pramení z toho, že balancují právě na této pomyslné tenké čáře. Na hranici, která spíše spojuje než odděluje, hranici, jejíž symbolický smysl nám může ozřejmit motiv cesty, tak často se objevující v jeho krajinách. Cesta, která jako ostrý řez rozpolcuje horizont, ale tvoří zároveň spojnici početí a zániku, cesta, která ukazuje směr a dává našim krokům smysl. Tato čára, která se může stát jizvou na tváři přírody či jejím pohlavím a zároveň metaforou našeho nikdy nekončícího úsilí, může být i štěrbinou, mezerou, kterou řečeno s Hrabalem, je nutno neustále zaplňovat.
Myslím, že malíř Václav Frolík, kráčející svou cestou, která je zároveň hranicí, tenkou čárou, připomínající trhlinu v ledovci a vábící svým tajemstvím a nebezpečím, neztrácí rovnováhu právě díky vášnivému zaplňování oné mezery svojí láskou, svojí vírou a svými obrazy.